Život Lucie // 1. část

26. july 2014 at 11:47 | Tereza |  Život Lucie
Při dalším otřesném zaburácení jedné z prvních letních bouřek, jsem právě vcházela do svého útulného pokoje v podkroví. Vždy jsem si v něm přišla bezpečněji, než kdekoliv jinde. Vlastně v celém mém domě jsem si vždy přišla nejbezpečněji. Nejspíše je to tím, že jsem v něm vyrůstala. Je tady skryto nespočet nádherných vzpomínek. Bohužel i těch ošklivých, ale těch je o dost méně. Jelikož jsem strašně pověrčivá, v mém pokoji nechybí ani křížek pro štěstí a amulet na zahánění špatných snů. Od doby, kdy zemřeli moji rodiče, vypadá můj dům jakoby nebyl vůbec můj. Dříve jsem měla všechny nejnovější barevné výstřelky, ať už šlo o oblečení, šperky nebo sešity do školy, ale teď to bylo naprosto jiné. Měla jsem přemalované zdi ponuře vystínovanou šedou barvou s občasnými záchvěvy bledě modré šmouhy. Ale měla jsem v plánu, začít žít život znovu a lépe.
Ulehla jsem do své postele, zakryla prochladlé tělo z venku nahřátou peřinou od krbu a spokojeně jsem usínala při pravidelném bubnování deště do mých střešních oken.Vznášela jsem se ve svých snech, jako nikdy před tím. Byl to nádherný sen plný barevných květů, krásné louky, osedlaných koní a hrající hudby. Bylo to nejspíš z pocitu, kdy jsem věděla, že mě ze spaní nemohl nikdo vyrušit. Dům byl zamčen, zvonek nefungoval a mobil jsem měla položený a ztišený dole, na jídelním stole. Bohužel ale i přes všechnu tu ideální pohodu, mě celkem nečekaně vzbudilo další silné zaburácení. Blesk totiž uhodil nedaleko mého domu.
Leknutím jsem vyskočila z postele a vyděšeně jsem přes kapky deště sledovala, kde mohl blesk uhodit. Očima jsem nepřetržitě přejížděla krajinou a hledala, opřená jednou rukou o balkonové dveře, kam asi mohl zmizet. Nenašla jsem to místo, ale doufala jsem, že nevznikne požár. Mám hrozný strach z takových situací. Člověk nikdy neví, co se může stát.Hrůza mi už nedovolila usnout, a tak jsem šla temnou chodbou dolů po schodech, až do kuchyně. Z okna jsem už viděla mírný náznak modré oblohy.Přes to, že miluji bouřky a dobrodružství, jsem velmi nezodpovědná, a tak jsem častokrát hodně nervózní z případných následků.
Uvařila jsem si hrnek kávy a zasedla jsem k prázdnému jídelnímu stolu, od kterého bylo vidět na krásnou zelenou louku, co mi vždy dodávala lepší náladu a někdy i energii. Jsem narozena ve znamění Býka, a tak šťavnatou, zelenou barvu nezadržitelně potřebuji.
Zadívala jsem se tupě do stromu, co stál na louce a najednou jsem zaslechla hlas mé zesnulé matky. Tiše a klidně mi nařídila, abych byla v životě opatrná a nikomu nevěřila. Byla jsem si úplně jistá, že se mi to jen zdá, protože je to, dalo by se řící vcelku normální, po takovém silném zážitku, a tak jsem se zvedla od stolu i s kávou, opřela jsem se bokem o zeď a dívala se v dáli.K čemu mi je, že jsem dosáhla většiny svých snů, když jsem v tolika letech úplně sama? Jestli mi něco v životě chybí, tak je to láska. Poslední románek jsem zažila v sedmnácti letech, kdy jsem chodila s klukem ze třetího ročníku. Byl tak dokonalý. Byl opravdu můj jediný vytoužený kluk. Měl průzračně modré oči a v levém měl lehký náznak zelené. Postavu měl mužnou a urostlou, s širokými rameny a svalnatými pažemi. Jeho neskonale nádherně znějící hlas a jeho úžasná povaha strážného anděla, mě doprovázela během prvních měsíců na nové škole. Po krátké době musel urychleně odcestovat, co nejdále ode mě. Dodnes nevím proč. Vím jen, že to bylo natolik akutní, že zmizel s celou svojí rodinou a já nemám ani to nejmenší ponětí, kam. Nenechal mi na sebe jediný kontakt, ani hmatatelnou vzpomínku. Nevím, jestli vůbec žije, a jestliže ano, nevím, zda-li si na mě ještě pamatuje. Třeba už spokojeně vychovává své děti s dokonalou manželkou, zatímco já si hryžu nehty pomalu ubýhajícím, nudným životem.Spoustu nocí jsem kvůli tomu proplakala, byl to můj Pan dokonalý a já o něj tak nespravedlivě přišla.Kousek od mého velkého francouzského okna sjel blesk nevídanou rychlostí přímo do země a následně se ozvala nepřehlučitelná rána. Celá jsem ztuhla a bez jediného pudu sebezáchovy jsem nehybně stála, jako opařená dále u okna. Byl další víkend a já opět neměla jediný plán. Začala jsem si vyčítat, že nežiji normální život, jako všichni ostatní lidé a že se jednou z té tiché samoty zblázním. Měla jsem kolem sebe vždy jen málo lidí a to mi stačilo. Vyhovovalo mi to. Moje kamarádka Laura měla podobnou povahu, a tak myslím, že mě chápala ze všech nejvíce. Stačilo nám bohatě, vidět se jednou do týdne. Stačily jsme si říct snad úplně všechno důležité i nedůležité, co se za celou tu dobu stalo a poté jsme se zas spokojeně rozešly do svých blízkých domovů.
http://eu-photo1.ask.fm/437/285/141/2390003008-1rkd7s5-e7e2phekab04fcf/original/victoire_ii_by_lover_and_the_wildd6iu2tp.jpg

Pokračování příště...

vaše
Tereza
 

Be the first one to judge this article.

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement
© Tereza / fixovka.blog / 2013-2014
New Yorker

|Při přistihnutí kopírování či přivlastňování mých textů či fotek budeš náhlášen adminovi blog.cz |